MČR škol
Protože družstvo mladších žáků sázavské ZŠ suverénně vyhrálo KP škol, postoupilo podruhé za sebou na MČR, které se opět hrálo ve Zlíně, a to ve dnech 18.-19.06.2019. Bohužel na turnaj se družstvo vydalo značně oslabené, neboť Evička Panušková se s šachovou kariérou (snad dočasně) rozloučila a Milan Pešta si vykoledoval oddílový trest v podobě časově omezené "stopky" na turnaje družstev. V pondělí 17.06. jsem tedy ze Sázavy vyrazil s Jirkou Matouškem a Verčou Žoudlíkovou, jež doplnili náhradníci Kuba Novák a Jolanka Štědrová.
Do Kolína nás s dětmi a Kubovou sestrou Lucií, která se rozhodla dělat mu ochranku, odvezl Jolančin tatínek, a protože jsme si dali velkou časovou rezervu, jali jsme se čekat na vlak v nádražní hale. Děcka se zabavila různě - např. čtením nebo hraním karet či na mobilech. Před odjezdem jsem je vyzval, aby si případně dokoupili limonády, neboť vedro bylo doslova tropické. K akci se zvedli Jolanka a Jirka. V potravinách u Vietnamce se nejprve zhlédli v jakémsi iontovém nápoji, protože měl lahev ve tvaru činky. Když jsem jim to zatrhl, viděl jsem, že Jirka jen stěží potlačuje hysterický záchvat. Nakonec si však oba vybrali kofolu a šli jsme ke kase. Po cestě ale Jirka zahlédl regál se sluchátky k mobilům a bez rozpaků si jedny vybral a nesl k pokladně (cena 399 Kč). Když jsem mu zakázal i toto, záchvat vypukl okamžitě. Ale já již na to byl připraven a rezolutně jsem překřičel jeho "argumenty" typu "Vždyť já si to zaplatím ze svého!" apod. přichystaným kontraúderem: "V kabele mám přímo pro tebe schovanou izolepu a řetěz. Jakmile se ještě jednou pokusíš odmlouvat, tak ti oblepím hlavu s pusou. A pokud uděláš jediný krok mimo povolenou zónu, budu tě vodit na řetězu jako medvěda!" On na takový direkt připraven nebyl a rychle sklapl. Sice si ještě něco pro sebe brblal a tvářil se, jako bych ho donutil vypít žabí žluč, ale (aspoň na čas) si začal dávat pozor.
Tak jsme se ve zdraví dočkali rychlíku a přeplněnou chodbičkou se probojovali k našemu kupé. Z něj jsem sice téměř násilím musel vyhodit partičku drzých důchodců, kteří nejen že neměli jízdenky, ale hlavně ani místenky, avšak po "rozcvičce" s Jirkou na mne věty typu "No my si počkáme, jestli je vás opravdu 6!" či "A tu místenku máte kde?" a jakési máchání berlemi vůbec nezabíralo. Když jsem děti usadil a před tím, než jsem zabouchl dveře kupé se zeptal, zda má někdo ještě nějaký zbytečný dotaz, důchodci čiperně (a bez pomoci berlí) přeskákali všechna zavazadla v chodbičce a zmizeli raději do vedlejšího vagónu.
Cestu do Otrokovic jsme zvládli absolutně v pohodě, když hlavní zábavou dětí byl slovní fotbal. Jistě však uhodnete, jaká byla má nejčastější věta. Ano, máte pravdu - "Jirko, neřvi!!!" Zabralo ovšem až to, když jsem se zvedl, že z poličky nad hlavou sundám kabelu...
I v Otrokovicích jsme celkem v klidu počkali na přípoj (jen Jirka zkoušel akustiku v podchodu a mé nervy jakýmsi jódlováním) a nacpali se do přeplněné dvouvagónové lokálky. Při 20minutové cestě do Zlína jsem přitom zjistil, že Jirka z kufru vytáhl sluchátka a poslouchá cosi z mobilu... (No nezabili byste ho???)
Po příjezdu jsme se přesunuli na registraci a do hotelu, kam jsme jen složili kufry, protože již končila doba pro výdej večeří. Ta byla výborná (pečené kuřecí stehno s rýží) a všichni ji do sebe naházeli v rekordním čase. Ovšem nebyly by to sázavské děti, kdyby se neobjevilo nějaké "ale" - Kuba snědl jen rýži, protože prý kuře nejí. Když jsem oponoval, že jsem jej viděl jíst kuřecí řízek, nebyl schopen vydat ze sebe ani zvuk, ale stehno stejně musela sníst Lucka.
Než Lucka dojí, poslal jsem ostatní čekat ven. A zase se projevila "šikovnost" sázavských dětí - Jirka, který si jako jedinou obuv s sebou (kromě žabek na koupaliště) vzal asi tak o 3 čísla větší sandále, si na schodech ukopl palec a zatrhl nehet (na ruce bych to nazval záděra). Vůbec bych se o tom nezmiňoval, kdyby to nemělo pokračování...
Po večeři jsem pak dětem naordinoval procházku, kterou jsem schválně vedl k dětskému hřišti, jež jsme objevili v nedalekém městském parku vloni. Tam blbli všichni - napřed je zlákal lanový strom, ale potom vrch nabrala všemožná točivá zařízení, z nichž jedno Jirka nazval sedačka smrti.
Po cca 0,5 hodině jsem je zahnal na hotel s tím, že si dají rychlou sprchu, vyčistí si zuby, převléknou do pyžam a sejdou se u Kuby na partičku karet. Poté, co to zvládl Jirka, jsem usoudil, že i ostatní by mohli být hotoví. Jaká bláhovost!! Kubu jsem zastihl, jak si dává večeři - zmrzlinový kornout s čokoládovou polevou. Nejen, že nebyl převlečený, ale pusu měl černou doslova až k uším... A holky? Verča již asi půl hodiny komunikovala s rodiči a Jolanka tutéž dobu bezelstně sledovala (stále neumytá a nepřevlečená) západ slunce. Když jsem jim poněkud zvýšeným hlasem připomněl, že za 20 minut je večerka a že jestli si chtějí aspoň chvilku zahrát, musí sebou trochu hodit, neochotně něco zamručely a začaly předstírat jakousi činnost. Jak jsem však po uplynutí oněch 20 minut zjistil, Verča se teprve před chvílí přesunula do koupelny a Jolanka pro změnu musela neodkladně mluvit s maminkou (a to i přesto, že před večeří zahltila telefonní éter rozhovorem o tomtéž s tatínkem).
Po tom všem jim zbyl čas jen na 2 krátké partičky "Prší" a šlo se spát. Když jsem za dveřmi zkontroloval, že je všude již ticho, šel jsem na recepci dát si aspoň plechovkového Radegasta. Ale nestačil jsem jej ani dopít (a to je co říct, při těch "hicech") a z výtahu vylezl Jirka, že ho nehet bolí jako čert. Nezbylo tedy, než nechat pivo pivem a vydat se na pokoj provést chirurgickou operaci - prostě jsem nůžtičkami ustřihl asi 3 mm dlouhou "nit" a bylo po bolesti. Než jsem nůžky schoval do neceséru a zhasl, Jirka již spal. Vydal jsem se tedy dopít pivo a snažil se přitom zahnat předčasné noční můry o tom, co dalšího se přihodí zítra.
V úterý byl nástup v 7:00 na rozcvičku. Po zkušenostech s "mými" "sportovci" z předešlých turnajů jsem s jistými potížemi počítal, ale tentokrát mne děcka opravdu dorazila. Při protahování si kromě Verči nikdo za hlavou nedosáhl na opačný loket a při předklonu si na zem sáhla jen Jolanka - Jirka se v zádech neohne vůbec a pod kolena si dosáhne snad jedině v podřepu. Běh Jolanky a Jirky připomíná spíše kličkování opilce po chodníku a jejich kačáky a žabáky by se tak snad ani jmenovat neměly - Jirka při druhém kačáku plavně přechází do válení sudů a Jolanka z podřepu snad ani vyskočit neumí. Společně s Kubou by se asi měli zamyslet nad svými kroužky a rozhodně něco vyměnit za více akční aktivitu - ale ne na úkor šachů! (Verče break-dance, či co to je, a taek-won-do vyloženě svědčí.)
Po ranní hygieně jsme vyrazili na snídani. Tedy - vyrazili... Jirka se 3x vracel, protože si zapomněl vzít prášky, pak peněženku a nakonec pití. U snídaně tradiční obrázek: Kuba a Lucka nejedí párky, Jirka naopak rohlíky (zato ale místo 2 nožiček párku jich do něj "spadlo" 5). Kuba se později "dorazil" tatrankou, což Lucka zdůvodnila tvrzením, že je to rozhodně lepší, než párek. S tím musím důrazně nesouhlasit - vždyť v těch párcích se na 100% žádné kontaminované maso nacházet nemohlo, protože tam dle mého skromného odhadu nebylo žádné! (A sója je přece zdravá! - A umělotiny jsou v obou poživatinách v přibližně stejném množství, navíc tatranka, stejně jako zmrzlina, obsahuje spoustu cukru...)
Pak jsme se přesunuli do kongresového centra, kde děti mají luxusní prostředí ke hře. Před zahájením jsem zjistil, že jsme nasazeni jako č. 24 (z 30), ale po prostudování sestav jsem dětem dal za úkol skončit nejhůře na 20. příčce (vloni jsme sice byli v daleko silnější sestavě nakonec 25., ale míříme přece ke hvězdám!). Hodnocení šachové stránky si nechám na konec článku, ale zde přece jen zmíním, že šachy do Zlína asi přijela hrát pouze Jolanka - ostatní jen náhodně a zcela bezmyšlenkovitě přestavovali figurky po šachovnici (jako hru v šachy by se to označit neodvážil ani ten největší laik).
Zato však zmíním pravidla, jež jsem dětem stanovil v rychlíku z Kolína a o nichž jsem doufal, že je nebudu muset vytahovat na světlo Boží: Za normální provinění (kterých se většina dětí dopustí asi tak 2x za hodinu a Jirka nejméně 6x) je slovní napomenutí (tzv. "seřvání") a případný zákaz provádět nějakou činnost (toho, jak jste si jistě již všimli, využívám vlastně permanentně). Dále jsem však zavedl drastičtější tresty: důtka, důtka s výstrahou a "poprava" ve formě zákazu startu na příští akci bez dohledu rodiče - jak uvidíte za chvíli, poslední formulaci budu muset patrně na příštím turnaji změnit na bezpodmínečný zákaz startu.
Ti, kteří četli článek o loňském turnaji, si jistě vzpomenou, že před kongresovou halou jsou malé vodotrysky. Protože v úterý opravdu byly "hicy" k nevydržení, povolil jsem dětem brouzdat se tam bosky a namočit si ruce. Výslovně jsem ovšem zdůraznil, že kraťasy musejí zůstat suché (asi si již také vzpomínáte, proč). Přitom nad nějakým náhodným namočením jsem byl připraven přivřít oko. Ovšem Jirka s Kubou na mé výstrahy nedbali a schválně ucpávali trysky tak, aby po uvolnění zmáčely kolegu. A to je i důvod, proč se o systému trestů zmiňuji - oba dostali důtku (a současně je už jasné, proč se musím zamyslet nad formulací stupně "poprava" - vždyť Kubu "chrání" a "hlídá" Lucka!).
Po odehrání 5 kol jsme šli na oběd - bylo vepřo-knedlo-zelo. Při jídle překvapení žádná: Kuba si nenechal nandat zelí a snědl jen asi 2 knedlíky (vepřové také nejí). Jirka naopak snědl jen maso, zelí a (možná) 1 knedlík.
Pak jsme se šli na hotel převléct ze školních dresů do "civilu", děcka si vzala mobily a vyrazili jsme do ZOO Lešná. Na výběr jsem jim dal návštěvu Baťova mrakodrapu, městských lázní, simultánku proti šachovému mistru a právě ZOO. Čekal jsem, že zvítězí koupání, ale volba byla jednotná - děti asi odradil název "lázně". Celkem v pohodě jsme našli autobusovou zastávku a správný spoj. Trochu potíže jsem měl se stanovením správné ceny jízdenky (kupují se dopředu v automatu), ale šachista si poradí s každou zapeklitou situací! Autobus jel přesně podle jízdního řádu a cesta trvala 18 minut. Za tu dobu omrzelo Jolanku sedět a vyměnila se s Jirkou a Kuba s Verčou nemilosrdně bušili do displejů telefonů.
Při vstupu do ZOO přes elektronické turnikety se čtečkami čárových kódů proběhlo vše v pořádku, až na mne - čtečka z nějakého důvodu nechtěla "zabrat". Když jsem chtěl přejít k vedlejšímu turniketu, hlídač (patrně) mi řekl, ať jdu klidně rovnou - ukázalo se, že blokování stejně nefunguje. (Anebo si čtečka řekla, že medvědů tam už mají dost a schválně nerozsvítila zelenou.)
ZOO je moc pěkná - zvířata jsou seskupena podle kontinentů a výběhy jsou co nejotevřenější a nejpřirozenější - například se volně prochází voliérou se supy či výběhem pro klokany a pštrosy emu. Největší atrakcí však (aspoň pro děti) je možnost pohladit si rejnoky v bazénu - odtud jsem je musel doslova vyhnat, abychom viděli i něco jiného. Vedro však bylo neuvěřitelné a tak jsme hojně navštěvovali četné stánky s občerstvením. Děcka však neomylně vybírala jen ty, kde se prodávala zmrzlina, ledová tříšť a limonády, takže já si za chvíli připadal jako na poušti. Tyto nákupy samozřejmě zpestřil Jirka - skoro všude si něco koupil. Nevšiml jsem si však, že kromě toho, co drží v ruce a pije, si vždy přidal ještě jednu lahev do batohu. Zjistil jsem to ve chvíli, kdy se tam snažil narvat čtvrtou petku. Po patřičném "seřvání" a zákazu cokoli kupovat, dokud nebude batoh prázdný, se nejprve chystal odporovat, avšak když jsem významně povytáhl z tašky izolepu, rychle pusu zase zavřel.
Našel si ale jinou "zábavu" - na každém rozcestí navrhoval nejkratší cestu k východu, a to nehledě na skutečnost, že všichni ostatní vždy hlasovali pro návštěvu dalšího kontinentu. Po 2 hodinách jsme se i tak dostali téměř na konec a v panujícím vedru děti udělaly chybu - sedly si do stínu pod slunečník vedle stánku s pivem! Hned jsem toho využil a šel k okénku. Cena 65 Kč se mi přece jen zdála trochu vysoká, ale než jsem se stačil zeptat, ze kterého kontinentu to pivo přivezli, mi výčepák sdělil, že v ceně je záloha na speciální termokelímek. Marně jsem se mu snažil vysvětlit, že si zbytečně přidělává práci - to pochopil až ve chvíli, kdy mi vracel drobné na stovku a já mu současně podával prázdný kelímek. Tak se přesvědčil o pravdivosti rčení "Co není v hlavě, musí být v nohách.", protože musel opět udělat 2 kroky k pokladně a zpět, aby mi vrátil zálohu.
K východu jsme pak došli za půl hodinky a já poslal děcka koupit si suvenýry. Ukázalo se však, že ačkoli podle "fahrplanu" mělo být otevřeno ještě 30 minut, paní z obchodu to právě "zabalila" a s bodrým valašským "Tož přiďte zítra." zamlka dveře. Je vidět, že Zlín je přece jen o trochu víc na východ a na dodržování pracovní doby se tam moc nebazíruje.
Našli jsme tedy zpáteční zastávku a odjeli zpět do města. Vystoupili jsme u parku s dětským hřištěm. Tam jsem dětem dal na výběr, zda chtějí jít rovnou na večeři, či si ještě chvíli "zablbnout". Poměrem hlasů 3:1 zvítězilo hřiště - jediný hlas proti byl Jirkův, protože tvrdil, že má nepřekonatelný hlad. Dal jsem jim tedy volno a šel si stoupnout do fronty na pivo. Když jsem si objednal 2, výčepní mi je sice podal, ale zřejmě ze zdvořilosti se zeptal: "To máte takovou žížu?" Než to dořekl, odpověděl jsem "Už ne!", vraceje mu prázdný půllitr. Než jej stačil vzít a vypláchnout, dal jsem mu i druhý a šel na hřiště.
Tam už stačil Jirka všechny přesvědčit, že mají hlad také, takže jsme šli do menzy na večeři. Bylo rizoto, které sice chutnalo výborně, ale v daném počasí to bylo přece jen příliš syté jídlo. Jako první "dojedl" Jirka, jenž nesnědl ani čtvrtinu porce - také jsem mu patřičně připomněl, že všechny vyhnal ze hřiště jen kvůli svému hladu. Jako jediná svou porci celou snědla Jolanka, ostatní se dostali aspoň přes polovinu, ovšem kromě Kuby - ten totiž vyzobal jen pár zrnek rýže, protože vepřové přece nejí a hrášek mu nechutná..
Po večeři došlo na další hlasování - buď zpět na hřiště, nebo do hotelu, ovšem s tím, že tam napřed sprcha-zuby-pyžamo a teprve potom zábava (a ven už se nepůjde). A co myslíte - jak dopadlo hlasování? Ano, správně - 3:1 ve prospěch hřiště. A kdo byl proti? Jistě - Jirka. Při cestě na hřiště sice potlačil záchvat (tašku s izolepou jsem měl významně na rameni na straně k němu), ale poté, když zjistil, že pláč na nás také nezabírá, se rozhodl trucovat. (Později vysvětlil, že přece všichni mají dělat, co chce on, protože hraje na 1. šachovnici. A navíc že si myslel, že aspoň někoho ukecá, aby si s ním šel zahrát karty. To se ovšem nepovedlo, protože výsledek jeho přemlouvání ohledně večeře měli všichni ještě v žaludku.) Na hřišti se všichni ostatní vrhli na točivé a "lozicí" prvky, jen Jirka uraženě seděl na trámu. Ale i to jej po chvíli přešlo a začal řádit také.
Jolanka, která (stejně jako ostatní) běhala po písku bosá, se ale z ničeho nic rozhodla volat domů a pak se rozplakala. Příčina byla "obrovská": došlo k úrazu palce, jemuž však podle mne chybělo jediné - umýt. Provedli jsme tedy "dezinfekci" pitnou vodou z Verčiny flašky a "odbornou" prohlídku. Já neviděl vůbec nic (dokonce ani případné mírné zrůžovění) a na omak se žádná bolest také nevyskytovala. Jolanka však rezolutně tvrdila, že má infekci, což se projeví až za chvíli. Vyřešili jsme to dohodou, že na pokoji si palec natře mastičkou (ani jsem nezkoumal, jakou - uškodit to rozhodně nemohlo), ale duševně jsem se začal připravovat na další noční "operaci" nohy.
Když řádění na hřišti měli všichni dost, šlo se na hotel. Jirku patrně přemohly výčitky svědomí a rozhodl se koupit brambůrky, jimiž si děti udobří. Po tradičně "protažené" hygieně (spojené s mazáním palce), se všichni sešli na holčičím pokoji, kde si jako hru vybrali Krávy. Poté, co jsem vysvětlil pravidla a děti si zahrály zkušební kolo (mimochodem - vyhrála Jolanka), jsem je nechal o samotě. O řízení hry se samozřejmě hlásil Jirka, ale aby nedošlo k nepřístojnostem, pověřil jsem jím Veroniku. Před večerkou jsem přišel zjistit stav padlých a ukázalo se, že Verčina pevná ruka zvítězila - přežili všichni. Jen Jolanka se stáhla ze hry, protože byla unavená. Naštěstí si na palec již nevzpomněla - šlo podle mne jen o reakci na pro ni nezvyklé střídání teplot (Víc než půl dne hrála v klimatizovaném sále, což střídala s pobytem na přímém slunci v tropickém vedru. V ZOO se také téměř nebylo kam schovat a i v hotelu to byla skoro sauna, protože i v noci při otevřených oknech tam bylo rozhodně více než 20 stupňů vzhledem k tomu, že jsme měli pokoje otočené na západ a odpoledne do nich pralo slunce). Nechal jsem je tedy dohrát ještě 2 kola (rozcvičku na středu jsem stanovil na 7:30, takže večerku jsem také trochu posunul) a šlo se spát.
V noci se naštěstí nic nedělo, takže ráno jsme se sešli u rozcvičky. Tam jsem zaznamenal oproti předešlému dni 2 změny - Jolance se povedly dokonce 2 žabáci z podřepu a Jirka naopak místo kačáků a válení sudů rovnou přešel k lezení po čtyřech... A málem bych zapomněl - na loket za hlavou si tentokrát dosáhli všichni!
Po ranní hygieně jsme si došli na snídani, jež proběhla tradičně. Byl talíř se šunkou a plátkovým sýrem, takže jsem se dozvěděl, že Jirka nejí sýr a Kuba ani sýr, ani šunku, ani máslo. Co k tomu dodat? Člověk, jako potomek opice, je přece od přírody všežravec a podobné "diety" se nevyhnutelně musí projevit minimálně na fyzické kondici, ale podle mne i na stavu imunity a zdraví celkově.
Po snídani jsme dobalili věci do zavazadel a uložili si je v salonku hotelu, načež jsme vyrazili do kongresového centra. Po odehrání zbylých 4 kol (tentokrát bez důtek za mimošachovou činnost - šachové hodnocení nechám opravdu až na konec) jsme šli na oběd. Byl kuřecí řízek s bramborami a (Světe, div se!) Kuba zapomněl, že kuře nejí! Potvrdila se tak má vzpomínka, protože (stejně jako všichni ostatní) vracel Kuba talíř zcela vyčištěný.
Jelikož nás předešlý den "vypekli" v ZOO, šli jsme nyní aspoň do trafiky, kde si děti mohly koupit pohledy ze Zlína (Jirka si jich koupil 18 - všechny stejné!). Žádné jiné suvenýry tam neměli - snad kromě cca 100 nejrůznějších porcelánových, keramických a sádrových andělíčků (zajímavý sortiment na trafiku, ale majitelka obchodu se aspoň nějak odlišuje!).
Potom jsme si došli pro zavazadla a přesunuli se do hracího sálu. Po vyhlášení výsledků (asi nepřekvapím, když prozradím, že na "bednu" jsme se neprobojovali) proběhla tombola, při níž se losovalo po jednom družstvu z každé kategorie, které obdrželo sadu stolních her. My jsme nic nevyhráli, ale ve starších žácích vytáhli naše kamarády z Vlašimi. Ti však odjeli předčasně, takže výhru dostala náhradní škola.
Protože vyhlašování proběhlo svižně, stihli jsme (stejně jako vloni) dřívější vlak, o němž patrně málokdo věděl, že též jede do Otrokovic, takže jsme jeli dokonce vsedě (ten následující vlak - dvouvagónovou lokálku - jsme sledovali v Otrokovicích při příjezdu a přes okénka to vypadalo, že místy jsou šachisté naskládáni na sobě ve 3 či 4 vrstvách). Patrně vzhledem k únavě a úmornému vedru se již nic zvláštního nestalo a příjezdu rychlíku jsme se v pohodě dočkali. Tentokrát bylo kupé předpisově označeno jako prodané, takže jsem nemusel ani nikoho vyhazovat a my se v klidu uvelebili.
Cesta do Kolína též proběhla klidně, protože její valnou část se Kuba snažil předčítat nahlas z knihy dětských vtipů, zbytek se "propařil" na mobilech. Zpestřením byl jedině rozbitý odpadkový koš, jenž se téměř na každé výhybce sám vyklopil a vysypal obsah na zem. (Nutno však říci, že v něm byla jen jedna petka a 2 obaly od sendvičů s tuňákem a vejcem, které si v Otrokovicích v automatu koupily Jolanka s Verčou.)
V Kolíně nás již čekali Kubova maminka a Verčin tatínek, kteří nás odvezli do Sázavy. Řekl bych, že celkově turnaj proběhl na výbornou a všem se nám líbil. A kupodivu jsme jej přečkali ve zdraví, ovšem až na Jolanku, již "dorazila" klimatizace v kupé rychlíku a škrábání v krku ji donutilo druhý den zajít k lékaři pro antibiotika.
No a na závěr to hlavní - jak jsme dopadli šachově jako družstvo a jak hráli jednotliví jeho členové:
Takže napřed ružstvo: Z 9 utkání jsme 2 vyhráli, 4 remizovali a 3 prohráli. Bohužel výhry byly těsné a prohry výrazné, a protože hlavním kritériem bylo skóre, skončili jsme celkem na 28. místě. Není to žádná katastrofa a při předváděné hře některých hráčů (viz níže) je dokonce zázrak, že jsme nebyli poslední, ale je to samozřejmě horší než naše nasazení a podstatně horší než stanovený cíl. Pokud by však hlavním kritériem byly zápasové body, obsadili bychom 23. příčku, takže celkově bych ohodnotil naše vystoupení neutrálně. Podrobnosti najdete v této tabulce:
|
Kolo |
Soupeř |
Výsledek |
| 1. | ZŠ Chotěboř | 1 : 3 |
| 2. | ZŠ Vojnovičova Ústí nad Labem | 0 : 4 |
| 3. | ZŠ Povrly | 2 : 2 |
| 4. | ZŠ Mohelnice | 3 : 1 |
| 5. | ZŠ Integra Vsetín | 0 : 4 |
| 6. | ZŠ Horní Čermná | 2 : 2 |
| 7. | ZŠ a MŠ Tábor | 2 : 2 |
| 8. | ZŠ Liteň | 2 : 2 |
| 9. | ZŠ a MŠ J. Gočára Hradec Králové | 2,5 : 1,5 |
A nyní jednotlivci - napřed uvedu přehledné tabulky a pak je okomentuji:
Matoušek Jiří (ELO 1195):
|
Soupeř |
ELO |
Výsledek |
| Jun Robert | 1344 | 0 |
| David Ondřej | 1067 | 0 |
| Marek Marcel | 1261 | 0 |
| Navrátil Jakub | 1250 | 1 |
| Štědrý Jáchym | 1000 | 0 |
| Večeř Martin | 1246 | 0 |
| Měřínská Estar | 1000 | 1 |
| Štěňo Patrik | 1187 | 0 |
| Vondruška Viktor | 1236 | 1 |
Žoudlíková Veronika (ELO 1011):
|
Soupeř |
ELO |
Výsledek |
| Nejedlý Lukáš | 1258 | 0 |
| Čech Jan | 1000 | 0 |
| Kolouch Petr | 1100 | 0 |
| Till David | 1000 | 0 |
| Babica Matyáš | 1034 | 0 |
| Cimprich Lukáš | 1000 | 0 |
| Kukla Josef | 1068 | 1 |
| Rankin Filip | 1100 | 1 |
| Jenček Filip | 1000 | 0 |
Novák Jakub (ELO 1051):
|
Soupeř |
ELO |
Výsledek |
| Jun Rostislav | 1368 | 0 |
| Businský František | 1000 | 0 |
| Mánek Josef | 1000 | 1 |
| Langr Filip | 1066 | 1 |
| Orságová Beáta | 1000 | 0 |
| Večeřová Hana | 1100 | 1 |
| Martinkovic Adam | 1141 | 0 |
| Chlebovský Matyáš | 1169 | 1 |
| Pávek Leoš | 1000 | 0,5 |
Štědrová Jolana (ELO 1103):
|
Soupeř |
ELO |
Výsledek |
| Doležálek Max | 1000 | 1 |
| Huja Lukáš | 1000 | 0 |
| Šíma Štěpán | 1000 | 1 |
| Král Michal | 1000 | 1 |
| Zajíčková Eliška | 1000 | 0 |
| Pecháček Alex | 1000 | 1 |
| Hastrman Vojtěch | 1051 | 0 |
| Beaufort Teodor | 1000 | 0 |
| Holubář Roman | 1065 | 1 |
Nyní tedy slovně:
Doopravdické šachy hrála jen Jolanka, která se snažila dodržovat postup přemýšlení a nad každým tahem opravdu dumala. Někdy ovšem zbytečně dlouho, protože v jedné partii, kdy měla střelce proti proti pěšci, prohrála na čas, přičemž bylo v podstatě jedno, co bude tahat, jen když si nenechá sebrat střelce zadarmo. V ratingu si jen mírně pohoršila: z 1103 jí klesne na 1100.
Kuba hrál špatně, obzvláště v úterý. Měl však nehoráznou kliku, protože soupeři přehlíželi jednotahové maty či nastavovali figurky přímo pod úder, a to občas i několik tahů za sebou. Díky tomu se ve středu poněkud "zvetil" a dostal se na 50%. A vzhledem ke způsobu výpočtu, kdy se nezapočítávají výsledky s hráči bez ratingu, si dokonce ten svůj zlepšil z 1051 na 1083.
Hra Jirky a Verči vůbec nepřipomínala šachy. Obzvláště Jirku zajímalo jen to, aby co nejrychleji bouchl do hodin, ale to, co se dělo na šachovnici, šlo zcela mimo něj. Z 9 partií vlastně odehrál jen jednu (a tu vyhrál) - v ostatních jen náhodně přemisťoval figurky tak, aby co nejdříve mohl praštit do hodin. Hlavně "díky" tomu mu rating klesne z 1195 na 1164.
Verča se přece jen aspoň občas zamyslela a o hru v šachy se v některých partiích doopravdy snažila. Dokonce několikrát vymyslela i docela pěkné kombinace, jež však měly "díry" - nehledala totiž vždy ty nejlepší odpovědi soupeře a spokojila se s tahem, jenž se jí "hodil do krámu". Kdyby to udělala, musela by pokračovat v hledání a jistě by správné řešení našla - mnohdy stačilo, kdyby přehodila tahy a zahrála napřed ten, který plánovala až jako druhý. Díky způsobu výpočtu si však i přes předvedený hrozný výsledek na ratingu polepší z 1011 na 1016.
Děcka snad pochopila, že bez tréninku doma to lepší nebude. 15 minut denně je doopravdy minimální dávka (trenéři těch předních družstev mi potvrdili, že jejich svěřenci trénují doma 1-1,5 hodiny denně a k tomu mají 1-3x týdně 1,5hodinový trénink). Takže snad si to mí svěřenci vezmou k srdci a prázdniny zbytečně neproflákají. Doporučení jsou přitom následující:
Jirka - řešit diagramy následujícím způsobem: postavit pozici na šachovnici a spustit timer nastavený na 15 minut. Řešení zapsat na papír, ale nezačínat dříve, než zazní signál. To střídat se studiem zahájení - základ je znát všechny varianty z mé učebnice, doplňkově přehrávat (a snažit se zapamatovat) partie z knih, které si koupil.
Verča - diagramy, diagramy a diagramy!!! Platí stejné pravidlo jako u Jirky. Střídat s učebním programem a dodělat chybějící úlohy z cvičebnic. A varianty zahájení z učebnice jsou samozřejmostí - dopouští se v nich strašných chyb, pramenících z neznalosti (a nedodržování desatera bohyně Caissy).
Kuba - cokoli z výše uvedeného, hlavně program a cvičebnice (diagramů má kupodivu vyřešeno nejvíc).
Jolanka - cvičebnice a varianty zahájení z mé učebnice, střídat s programem. Při řešení úloh z cvičebnice či diagramů naopak nastavit timer na 10 minut a řešení musí být napsáno dříve, než timer spustí. Pokud se to nepovede, stejnou úlohu či diagram řešit nejdříve za 3 dny.
A co říci na závěr? Určitě nešlo o naše nejlepší vystoupení, ale na druhou stranu, ruku na srdce - která jiná škola v republice (a je jich více než 3000) může říci, že již 2 roky po sobě patří v mladších žácích (to zdůrazňuji, protože starší žáky hrají i víceletá gymnázia, která si stahují přece jen ty poněkud nadanější děti) mezi 30 nejlepších? Doufám, že za rok se na MČR probojujeme znovu! (Pokud ovšem děti budou přes prázdniny trénovat a nikdo si "nevymodlí" oddílový trest.)
Jiří Kotzot