Wilhelm Steinitz
Včera uplynulo 118 let od úmrtí prvního mistra světa Wilhelma Steinitze. Přestože vím, jak děti nerady studují klasické partie, připravil jsem jednu takovou (méně známou). A aby toho nebylo málo, předtím ještě něco napíšu o přínosu Steinitze pro rozvoj šachové hry. K tomu použiji vynikající učebnici šachu druhého mistra světa Emanuela Laskera „Lehrbuch des Schachspiels“, z níž jsem vybral několik odstavců, týkajících se právě Steinitze. Zde si je dovoluji v mém nedokonalém překladu čtenářům předložit:
Když Morphy zanechal šachu, múzy se zmocnil zármutek a upadla do ponurých myšlenek. Četným mistrům, kteří k ní přicházeli žádat o její úsměv, naslouchala roztržitě – stejně jako matka, jež pochovala svého oblíbence, poslouchá tlachání ostatních dětí. V partiích té doby je těžké najít nějaký plán. Velké vzory minulosti jsou známé, všichni se jimi řídí, snaží se je napodobovat, ale … neúspěšně. Mistři se tedy také pohroužili v rozjímání. Když tedy jeden z nich přemýšlel o Morphym, vděčná múza jej inspirovala a zrodila se veliká myšlenka – W. Steinitz vyhlásil principy šachové strategie.
I když se principy vztahují k oblasti abstraktního myšlení, svými kořeny jsou spjaty s životem. Existuje spousta myšlenek, odtržených od života, a přitom jasnějších a přitažlivějších, než myšlenky praktické. Aby tedy oddělil pravé principy od falešných, Steinitz se musel dlouho a opatrně dopátrávat kořenů Morphyho umění. A tehdy, když obnažil tyto kořeny, řekl světu: „To je ta pravá idea šachu, ta idea, kvůli níž byly před tisíci let vynalezeny. Slyšte a nespěchejte s ortelem, protože to je něco velikého a já to nedokážu ovládnout.“
Svět však neposlouchal a pohrdavě se smál. „Ten vousáč si myslí, že objevil něco velikého? I když dobře hraje šachy, co z toho? Jednoduše získal dovednosti ve hře. Šachy se podobají kulečníku nebo házení kamínků – kdo se dlouho cvičí, ten také dobře hraje. Může však hráč učit vážným věcem? Na katedrách univerzit nesedí děti, které házejí kamínky.“
Svět však neměl pravdu - opak byl pravdou. Steinitz byl myslitelem hodným univerzitní katedry. A naopak hráčem nebyl – na to byl příliš opravdový.
Steinitzova idea vycházela z předpokladu, že každý plán musí mít nějaký základ. O existenci tohoto základu neměl nikdo do Steinitze jasnou představu. Steinitz však cítil, že plán jako nezbytný předpoklad, jako pravidlo pro dosažení úspěšných výsledků na šachovnici, musí mít jiný základ, než ten, který je mu přisuzován, tj. že vychází z geniality hráče, z tvůrčí vynalézavosti mistra. Steinitz cítil, že tento základ je nutné hledat ne v osobnosti nebo tvůrčím záměru hráče, ale že je skryt v postavení na šachovnici. Přitom jej však nelze hledat ve formě kombinace, ale ve formě něčeho zcela jiného, a to v podobě hodnocení. Právě tohle cítil Steinitz a to jej přivedlo k vytvoření teorie, již předložil šachovému světu.
S odvahou, jíž se vyznačuje génius, Steinitz vystoupil s následujícím tvrzením: Každé postavení je charakterizováno nějakým znakem, nějakým lehce postižitelným rysem, který umožní vyhnout se při vypracovávání plánu obrovské, neuvěřitelně složité práci při hledání kombinace mezi nesčíslnými variantami.
Svět ale nechápal, co mu Steinitz daroval. Nechápali to ani šachisté. Přitom jeho idea byla skutečně revoluční.
Krátce lze její základní princip formulovat následujícím způsobem: plán musí být vždy založen na hodnocení.
Ohodnotit přitom znamená kriticky posoudit, zvážit. V důsledku toho je vytvoření plánu založeno ne na přesných znalostech, ale je podmíněno znalostmi, jež jsou založeny na hodnocení.
A co je základem hodnocení? Hodnocení je založeno na jiných hodnoceních. Základ (nebo předpoklad) je přitom samozřejmě vždy pevnější, jistější a přesnější než důsledek. Koneckonců všechna hodnocení v šachové hře jsou založena na zážitcích šachisty za šachovnicí: na jeho prvních porážkách a vítězstvích, které mu způsobily zármutek nebo radost, ale také na jeho prvních remízách, jež vnímal různě: tu s radostí, když se mu podařilo vyhnout se nebezpečí, tu s rozčarováním, když se nevyplnily jeho naděje na výhru. Z tohoto surového materiálu se u mistra v procesu stále pečlivějšího a důkladnějšího zpracování vytvořila řada hodnocení, která mu pomáhají orientovat se v šachovém prostředí. Těmito hodnoceními – a v tom v podstatě spočívá hlavní Steinitzova idea – se potom řídí. Používá je jako námořník kompas, plujíce v oceánu kombinací.
Představuji si, že jednoho překrásného dne se Steinitz zamyslel nad tím, jak se mohlo stát, že čaroděj Morphy porazil v zápase jiného čaroděje, Andersena. Dva čarodějové, kteří spolu zápasí – v tom je jakýsi rozpor! Když čaroděj vyhrává, je to přirozené, ale jak je možné být čarodějem a prohrát? Jak může jeden z čarodějů neprohrát, když jsou dva? Domnívám se, že v důsledku takových úvah došel Steinitz k předpokladu, že šachová hra se nutně musí podřizovat jakýmsi logickým zákonům.
Ale logika nemůže záviset na obyčejné náhodě. Když jeho, Steinitzovy, neustálé snahy o nalezení kombinace končily často úspěšně, znamenalo to, že úspěchy (ale i neúspěchy) nemohly být důsledkem čisté náhody. Z toho vyplývá, že každá pozice musí mít nějakou charakteristickou vlastnost, nějaký příznak, na jehož základě by bylo možné usuzovat na existenci kombinace, a to ještě před jejím nalezením. A takovým příznakem může být jen taková skutečnost, že vítězící strana v něčem předehnala protivníka – ať už je to větší pohyblivost figur, větší volnost v jednání nebo absence slabin v pozici. Krátce řečeno – vítěz musel mít nějakou výhodu, převahu.
Steinitzovi se pravděpodobně silně rozbušilo srdce, když jej poprvé napadla myšlenka, že nelze hledat vyhrávající kombinaci, pokud není jisté, že pozice v sobě skrývá určitou převahu.
Když analyzoval vyhrávající kombinace svých znamenitých předchůdců, viděl, že tyto kombinace se vždy opíraly o nějakou převahu, jež se projevovala minimálně v tom, že jejich figury měly větší pohyblivost či byly aktivnější.
Nový způsob hry Steinitz ale ještě nenašel – zatím jen upřesnil pojmy a zbavil se jednoho předsudku. Přineslo to však ovoce v okamžiku, kdy se Steinitz sám sebe zeptal, v čem může spočívat převaha a odpověděl si: nejen v jedné velké a nedílné výhodě, ale i v celé řadě malých výhod. Když, například, můj střelec má k dispozici čtyři políčka a střelec mého soupeře jen tři, pak mám v případě jiných rovných podmínek výhodu. Ta je samozřejmě malá, ale nashromáždění takových sotva znatelných výhod dá ve svém součtu velkou převahu.
Tyto postupně shromažďované malé výhody se přemění v kombinaci. O tom nás přesvědčuje herní praxe. Taková je šachová hra: není kombinace bez významné převahy.
Významná převaha vždy vytváří napětí a napětí vždy otevírá možnost vzniku kombinace.
Jestliže je tedy významná převaha nezbytným předpokladem toho, co často hledáme, ale zřídka nacházíme, tj. kombinace, pak do procesu jejího piplavého hledání je možné vnést metodický prvek a značně si tak ulehčit práci. To nám jakoby dává do ruky kouzelnou hůlku, skutečně čarodějnou. A to Steinitz cítil zcela jasně. Proto je nám již zcela jasné jeho tvrzení, že zpočátku se musíme zříci hledání kombinace a s ní spojených forsírujících tahů – napřed je nutné se snažit získat zdánlivě nevýznamné výhody, postupně je hromadit a teprve potom začít hledat kombinaci, vkládajíce v to vše umění, protože ona pak musí existovat, ať už je zakopána jakkoli hluboko.
Steintzův styl hry se tak postupně začal odklánět od stylu La Bourdonnaise a přiblížil se učení Philidora, protože se zakládal na hromadění nepatrných, ale trvalých výhod.
Malé výhody, spočívající ve špatném postavení soupeřových figur, se dají udržet jen velice obtížně – nevýhoda postavení, projevující se malou pohyblivostí nebo labilním postavením figury, může být odstraněna jedním tahem. Ale slabiny, spojené s rozestavením pěšců, jsou dlouhodobé a zbavit se jich není snadné.
Je jasné, že pěšci, kteří potřebují ke své ochraně figury, jsou slabší než pěšci, kteří se chrání vzájemně, a pohybliví pěšci jsou silnější než blokovaní. Z toho vyplývá, že nejvýhodnějším rozestavením pěšců je falanga.
Steinitz doplnil Philidorovu teorii následovně: pěšcová falanga se má pohybovat vpřed tak, aby mohla vždy znovu zaujmout tvar falangy, a tak dále až do konce, tj. do okamžiku, kdy její další postup už ztratil význam.
A učení La Bourdonnaise doplnil Steinitz takto: Velmi výhodnou pozicí pro vytvoření předsunutého postavení (forpostu) je pole před opožděným pěšcem („díra“ v pěšcové „zdi“), protože figura, zaujímající takový bod, omezuje pohyblivost nepřátelských sil, a získává velkou aktivitu, neboť neriskuje, že by mohla být v té chvíli napadena nepřátelskými pěšci.
Vycházeje ze svých myšlenek shromažďoval Steinitz drobné přechodné výhody a snažil se je přeměnit v pevné, trvalé. Protivníkův izolovaný pěšec, pěšcová převaha na dámském křídle při vzdálených králích, oslabení soupeřovy pěšcové falangy na královském křídle, daleko vysunutý a dobře opevněný forpost, ovládnutí otevřeného sloupce nebo řady – to byly cíle, kterých se snažil dosáhnout. Pro jejich dosažení hrál v centru pěšci i figurami, přičemž král, přinejmenším v zahájení, zůstával mimo jeho pozornost. Přitom však také používal pěšcový útok na dámském křídle, aby získal více prostoru a stísnil tam protivníka. Při obraně se naopak úporně snažil vyhnout vzniku dlouhodobých, i kdyby nevýznamných, slabin ve svém táboře.
Jako ukázku jeho hry předkládám partii Steinitz – Sellman, Baltimore 1885: (Poznámky v partii, označené EL, jsou od Emanuela Laskera ze zmiňované učebnice, poznámky, označené JK, jsem si dovolil přidat já.):
Jiří Kotzot